Barabášovo evangelium
jaryn 18.1.2014 | 10:20
„Vydejte Barabáše! Vydejte Barabáše!“ dožadoval se dav stále naléhavěji a naléhavěji…
„Buď zdráv, Barabáši,“ zvolal Jidáš, „jak se ti vede?“
„Děkuji za optání,“ odvětil Barabáš, „nestěžuji si.“
„Nestěžuješ si? To není zas tak zlé, ale mohlo by to být i lepší, příteli.“
„Kam tím míříš?“ otázal se Barabáš a v jeho pohledu bleskla nedůvěra.
„No, znáš přece toho Nazaretského, ne?“
„Co je s ním?“
„Lidé dobří, on se ptá, co je s ním! Všichni přece ví, co je s ním. Všichni to ví, a mnozí z nich se navíc stali jeho následovníky. A stali se jimi, protože tuší, že se tu něco děje! Něco opravdu velikého!“
„Znovu se tě ptám, Jidáši, co po mně chceš?“
Jidáš poněkud splaskl a trochu se zachmuřil. „Myslím to s tebou dobře, Barabáši, protože vím, že jsi ctnostný člověk,“ řekl a udělal významnou pomlku, avšak nevydržel Barabášův klidný a pronikavý pohled. „Konec světa se blíží,“ pokračoval náhle Jidáš, „a jen ti, kteří budou na straně dobra, mohou být spaseni!“
„O čem to mluvíš?“
„Nedělej ze sebe blázna, Barabáši!“
„Myslíš, Jidáši, že jsem na straně zla?“
Jidáš nebyl dobrý rétor a už vůbec ne filozof, a tak byl zase v koncích, což se projevovalo jeho značnou nervozitou. „Vstup mezi nás,“ řekl teď již zcela bez okolků, „vstup mezi nás a zachraň svou duši!“
„Jestliže tvrdíš, Jidáši, že spása čeká na ty, kteří jsou na straně dobra a že já jsem ctnostný člověk, pak stále nechápu, co ode mě chceš. Ale, upřímně, i kdyby se mě ta tvoje spása netýkala, je mi to jedno. Pohrdám tím, co tady tak velebíš, pohrdám nějakou hloupou, ano, hloupou individuální spásou. Pokud vám všem jde jenom o tohle, bude potom nebe plné sobců, nic víc. A když jde nějakému učení o záchranu jednotlivých červů – nebo to alespoň předstírá – je to učení velmi pochybné, jelikož nechce nic, než tyto ubohé červy zhloupnout ještě víc, než už jsou.
Není to tak dávno, kdy jste všichni stáli v bordelu frontu na jednu děvku. Stáli jste tam i několik hodin a při vší svojí ubohosti jste se mi ještě vysmívali, že tam nestojím s vámi.“
„Všechno se změnilo, Barabáši.“
„Nic se nezměnilo, Jidáši! Jste pořád stejní, jako jste vždy byli. Pořád stejně ubozí!“
O měsíc dříve
„Děkuji za optání,“ odvětil Barabáš, „nestěžuji si.“
„Nestěžuješ si? To není zas tak zlé, ale mohlo by to být i lepší, příteli.“
„Kam tím míříš?“ otázal se Barabáš a v jeho pohledu bleskla nedůvěra.
„No, znáš přece toho Nazaretského, ne?“
„Co je s ním?“
„Lidé dobří, on se ptá, co je s ním! Všichni přece ví, co je s ním. Všichni to ví, a mnozí z nich se navíc stali jeho následovníky. A stali se jimi, protože tuší, že se tu něco děje! Něco opravdu velikého!“
„Znovu se tě ptám, Jidáši, co po mně chceš?“
Jidáš poněkud splaskl a trochu se zachmuřil. „Myslím to s tebou dobře, Barabáši, protože vím, že jsi ctnostný člověk,“ řekl a udělal významnou pomlku, avšak nevydržel Barabášův klidný a pronikavý pohled. „Konec světa se blíží,“ pokračoval náhle Jidáš, „a jen ti, kteří budou na straně dobra, mohou být spaseni!“
„O čem to mluvíš?“
„Nedělej ze sebe blázna, Barabáši!“
„Myslíš, Jidáši, že jsem na straně zla?“
Jidáš nebyl dobrý rétor a už vůbec ne filozof, a tak byl zase v koncích, což se projevovalo jeho značnou nervozitou. „Vstup mezi nás,“ řekl teď již zcela bez okolků, „vstup mezi nás a zachraň svou duši!“
„Jestliže tvrdíš, Jidáši, že spása čeká na ty, kteří jsou na straně dobra a že já jsem ctnostný člověk, pak stále nechápu, co ode mě chceš. Ale, upřímně, i kdyby se mě ta tvoje spása netýkala, je mi to jedno. Pohrdám tím, co tady tak velebíš, pohrdám nějakou hloupou, ano, hloupou individuální spásou. Pokud vám všem jde jenom o tohle, bude potom nebe plné sobců, nic víc. A když jde nějakému učení o záchranu jednotlivých červů – nebo to alespoň předstírá – je to učení velmi pochybné, jelikož nechce nic, než tyto ubohé červy zhloupnout ještě víc, než už jsou.
Není to tak dávno, kdy jste všichni stáli v bordelu frontu na jednu děvku. Stáli jste tam i několik hodin a při vší svojí ubohosti jste se mi ještě vysmívali, že tam nestojím s vámi.“
„Všechno se změnilo, Barabáši.“
„Nic se nezměnilo, Jidáši! Jste pořád stejní, jako jste vždy byli. Pořád stejně ubozí!“
Barabáš osaměl a šel teď pustou a špinavou jeruzalémskou ulicí. Ještě nedávno tu bylo rušno, a teď, jako když všechno zlý démon očaruje, nikde žádný člověk, jen zlověstné ticho mezi truchlivými domy a větrem vířený prach.
Ne, touto ulicí Barabáš nikdy nechodil… až teď. A jeho výraz byl pojednou výrazem krutého – nešťastného a krutého člověka.
Vešel do hampejzu, kde se ještě před nedávnem stály dlouhé fronty na nejkrásnější místní děvku Marii Magdalenu. Ta seděla ve svém pokoji před zrcadlem a náměsíčně si česala své nádherné dlouhé vlasy. Byla úplně nahá a neskutečně bledá. Barabáš vešel do jejího pokoje a potichu za sebou zavřel.
V tu samou chvíli se roztrhla chrámová opona.
Ne, touto ulicí Barabáš nikdy nechodil… až teď. A jeho výraz byl pojednou výrazem krutého – nešťastného a krutého člověka.
Vešel do hampejzu, kde se ještě před nedávnem stály dlouhé fronty na nejkrásnější místní děvku Marii Magdalenu. Ta seděla ve svém pokoji před zrcadlem a náměsíčně si česala své nádherné dlouhé vlasy. Byla úplně nahá a neskutečně bledá. Barabáš vešel do jejího pokoje a potichu za sebou zavřel.
V tu samou chvíli se roztrhla chrámová opona.
O měsíc později
Nad Jeruzalémem zapadalo slunce. Barabáš sledoval tento úchvatný výjev, neboť byl básník. A i když zavřel oči, viděl stále tentýž obraz: planoucí červánky, velmi nízký obzor, a vpravo, na severozápadě – v dokonalém zlatém řezu – stojí vrch Golgota, na kterém ční siluety třech křížů se třemi nehybnými postavami.
Všechno je tiché a lhostejné.
Všechno je tiché a lhostejné.