nedělní ráno z mlhy vystupuje
je ještě nesmělé a ani nehlesne
nehybné páry, pod nimi zem pluje
a pěje mlčky o kráse vždy úděsné
všechno je cudné jako tenkrát, první den
a pro nic nejsou vymyšlena slova
v tom tichu Bůh sám bezútěšně polapen
své první kruté básně tajně snová
pak jakés hlasy zázrakem se zrodí
a život žírnou arogancí pulsuje
a víly lesní se již nenalodí
Stvořitel sám teď, skromný, kdesi vzadu je
však na východě už se zvolna šeří
a bohové jsou svolni ku příměří