Již nezní smích, a z očí jsou jen skvrny,
které se v slunci vypaří
snad ze všech tich jsou nejhorší ta s drny
takoví věční rybáři

 To ze zdi pláč se spouští k popelnici
pod víkem víla zakletá
co že je zač, ten osud, chtěla říci
s nicotou se však zaplétá

 „Proč ze všech hrůz jsem něco okusila
a ještě to snad nestačí?
Zbavena uzd mě vymrštila síla
co lidské štěstí mrzačí

 Proč musím hrát jen epizodní roli?
Teď beze mě vše poběží
 Žít, umírat, vždyť stejně jiní volí
jak moře, tak i pobřeží“

 Již nezní smích, a z očí jsou jen mžitky,
v nichž jeden příběh zabliká
vtěsnaný v střevech igelitky
kde není místo na víka