Mám tolik jasnou mysl, že slyším lampiony k Jupiteru plout.
A lidé hledají 
fantaskní mozoly v mé tváři. 
Aby pak v té mříži z kouře 
řekli, že se spletli,
že jsem si vše vymyslela pro lepší barvu svědomí
a v snáři hledám život z kouzel
pro podobnost a souznění
bonbonů s mou poezií. 
Obojí nezvedám a před deštěm v nich barvy žijí.
(To když se bojím v blátě zout.)


A tak si jdu a jdu a někdy je to po kolejích.

Lidé si všimli, že mi rým 
postupně vypadává z kapsy. Sedí a klejí v rozezlení.
Místo slov tam vidím noty. 
To nejsem hudebník, ba ani Skot, co ukradne čtyřlístek z kasy.
I malá holka ( jako já a negramota, ale psssst!)
se potřebuje vystřelit z prádelní šňůry,
kde kolečkář jí spraví brusle (ty modré pro ni -
dárek shůry - však nikdy víc ji neosloví)
s koloběžkou vyzdvihnout 
tu trhlost chvil

 

a obejmout. 

Mám tolik jasnou mysl, že mohu život dohnat v bdění,
kde propast se mění v beránky 
(snění) a potom se nám směje ticho. Moldánky táhnou nebesa.
Vždyť kdo z vás kdy viděl a šťouchnout mohl
tu měkkost, když srdce zaplesá?
A lidé hledají kolečka navíc
(pořád si myslím, že horší je to vyčíst z tváře)
aby pak v té mříží z kouře,
zas řekli, že se spletli,
že jsem si vše vymyslela pro barevnější pondělí
a v snáři hledám život lháře
pro barvy v deštných alejích,
té cestičky mých poezií.

 

S kterými jdu a jdu a nic nás dlouho nerozdělí.