Za humny žijí barevní lidé,
stýskají si na samotu bílé,
spí, když se rozední, pošetile
objímají soumrak, až nezbyde.
Do dveří vstupují odhodlaní
bez bázně a hany, nikdy v lhaní,
přenášejí hory lidských přání,
milují, jsou navždy milovaní.
Koruny jejich voní po létu,
zpívají, když větvemi se sklízí,
ve vlasech vítr a tělo břízy.
Barevní lidé, snad to nespletu,

potkám Vás, až se nocí probuzen
odváží za mé oči vyrůst sen?