Fantazie hraje tmou
Vivi 27.4.2014 | 17:25
Jeden z mých rozsáhlejších textů. Prvotní nápad vznikl pod nazelenalou oblohou a želvou, co se rozcapila nad Vltavskou. Šla jsem do práce a zuby nehty se bránila všednímu žití. Teď si tak říkám, že jsem si k jejím upravám mohla raději dát jahodové lízátko.
No podívej - svět.
Můžu vyprávět? A vůbec, když vlasy máš delší, než život
- je mi to líto.
Vzpomínka.
Včera jsem na nebi přistihla želvy. Plachtily pozpátku a v tvrdých rtech
mlčení v urputnosti tiskly.
A představ si: Jedna klepadlo nesla v ústech.
Pak sešla jsem dolů.
Přemýšlím, zda klepou si želvy na krunýř,
když najde se nějaký podobný blázen.
Možná jsou rády za cokoliv, pokud se mohou dobře skrýt.
Vždyť ševelí šedivá obloha. Pak i já píšu „ouvej“ v depeších.
Jako vždy postojím na rohu. Viděla jsem pána, jak měřil si délku prstů. Pak vstal a křikl: Všechno bych hodil na hřebík!
Prý je to opravdu veliká psina. Psát po nocích verše a nechat se drápat od koček.
Kdo to kdy viděl, zajíkám se. Je vůbec možné, aby šeď
patřila do tohoto světa?
patřila do tohoto světa?
A pak se mi v zrcadlícím poryvu
rozmázla ranní cigareta.
Je pondělí, tak kopněme si
o něco málo prudčeji.
Od doby blouznění - po dlouhé době zase ráno.
Tak radši se dívám pod nohy.
Jdu okolo zdí. Je vůbec možné
chtít příběhy slyšet z modrých rtů?
chtít příběhy slyšet z modrých rtů?
Na to se ještě zeptám
v hospodě U Ztichlých večerů.
Zapomněla jsem tam noty. Barevné mřenky jak myšlenky mi plují hlavou.
Co to je za krásu tam dole v zemi? Že přitáhla malíře pod hvězdami.
Snadno a lehce.
Teď fantazie hraje tmou.
Světem válím sudy.
Když vlasy máš delší, než život
a v kapesnících těžkou daň
zní tvoje věta: Není již domovu bez zahrady.
Tam dole v zemi mám
jinačí dny.
Tam voní i zmrzlé sady.