Setmělo se.
Vlahý červencový večer přešel do noci, tady v horách o poznání chladnější, než dole kolem řeky. Nastalý klid byl však náhle přerušen - nejprve zvukem motoru a poté staccatem klapajících podpatků, jež se na chodbě sanatoria rozléhalo s hlasitostí až nepatřičnou. Ztichlo teprve, když se žena zastavila před jedním z pokojů a prudkým pohybem, který mohl být stejně tak netrpělivý jako úzkostný, vzala za kliku a otevřela dveře.

 

„Evo…“ vyhrkla.
Postava, sedící na židli u jediného lůžka v místnosti, se okamžitě vztyčila.
„Madame…?“
„Ach, promiňte, omlouvám se, nepoznala jsem vás. Myslela jsem, že tu najdu…“
„Vaše sestra si šla před chvílí odpočinout. Strávila zde celý den a byla hodně unavená. Je toho na ni, chudinku, moc…“
Chudinku? To zní jako výčitka…nebo ne? pomyslela si příchozí a na zlomek vteřiny ji zalil stud a hned poté zlost. Co si to dovoluje ta ženská? Kdyby tak věděla…
No právě – kdyby tak věděla, jenže ona neví, tak se uklidni, ano? ozvalo se nečekaně její racionální „já“.
Co může obyčejná ošetřovatelka vědět o tvé práci v laboratoři, kdy jeden objev, jedna nalezená odpověď znamená desítky dalších otázek, volajících po zodpovězení? O práci, která nikdy nekončí, o práci, z níž na okamžik vystoupit někdy znamená připravit se o důležitý okamžik na cestě za poznáním? Nic. Ale ta, za kterou jsi přijela, to chápe moc dobře.

Ne nadarmo ti předala v genech ten neutuchající hlad po vědění…

„Jak je mé matce?“
Ošetřovatelka sklouzla pohledem k tichému tělu na posteli, ke tváři, jež ve světle noční lampičky vypadala ještě bledší než ve skutečnosti, a pak si navyklým způsobem upravila čepec. To drobné gesto bylo výmluvnější než slova.
„ Před hodinou usnula, je slabá a vyčerpaná. Musíme… musíme doufat a modlit se.“
Modlit se…
I když matka pocházela z přísně katolické rodiny, víc než v Boha vždycky věřila v lidský rozum a sílu poznání, a svou vlažnost dala najevo i občanským sňatkem namísto církevního. Pomoc by čekala spíš od vědy než od víry, jenže medicína je, zdá se, na její zhoubnou nemoc krátká.

 

„Vystřídám vás. Běžte si odpočinout.“
„Ale to nejde, mám službu, zodpovědnost…“
„Ano, chápu. Ale chápejte i vy mě, ráda bych byla s maminkou teď o samotě. Prosím…“
„Jak si přejete.“
Ošetřovatelka neslyšně vyklouzla z pokoje, zatímco návštěvnice odložila kabelku, stáhla rukavičky a usadila se na uprázdněnou židli.

 

**************
 

S dojetím pozorovala matčinu tvář i pohublé ruce, složené na přikrývce a pokryté jizvami, výmluvnými pozůstatky nesčetných popálenin.
Pojednou sebou ty ruce trhly, taky víčka se zachvěla, ale oči zůstaly nadále zavřené, zatímco z úst se řinul souvislý proud slov.
Návštěvnice se naklonila blíž a zaposlouchala se.
Znělo to jako… báseň – v měkké zpěvavé, bezpochyby slovanské řeči. Ne však v matčině rodné, tím si byla jista, tu z dětství znala dobře. Odhadla to na ruštinu.
„Jazyk okupantů,“ říkávala matka, ale ani odpor, který chovala k carskému Rusku, jí nikterak nebránil, aby v tom jazyce vynikala.
Pokaždé, když do školy nečekaně vpadl některý z inspektorů, učitel vyvolal právě ji, premiantku. Aby recitovala, aby odpovídala na záludné otázky. Aby tomu arogantnímu tlusťochovi s cvikrem ukázala loajalitu podrobených a jeho tak nenapadlo zapátrat ve třídě po zakázaných učebních materiálech, z nichž žáci potají čerpali informace o historii a jazyce vlastního národa. Zhostila se té kamufláže pokaždé na výbornou, přesto si frustraci z oné školní vzpomínky nesla s sebou po celý život.

 Její hlad po znalostech byl nekonečný, systematičnost a intelekt zdědila po otci, profesoru matematiky a fyziky. Nelámala si hlavu se zažitým zvykem, že žena patří k plotně a k dětem a jako první žena vůbec složila přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie – nikoli samozřejmě ve své vlasti, nýbrž ve Francii. Otevřela si tak bránu do světa, v němž dosud vládli výlučně muži, a vydala se na strastiplnou cestu, na niž bude muset projevit nejen mužskou sílu, logiku a odhodlání, ale též ženskou zvídavost a nekonečnou trpělivost…

 

**************

…protože žádný objev nepřijde k člověku jen tak, sám od sebe. Pokaždé je třeba prokousat se nekonečnou řadou pokusů a omylů, hypotéz i pochybností. Vycouvat ze slepých uliček a hledat nový směr. Přinášet oběti – své zdraví, osobní život, pověst. A i pak se může stát, že člověk stojí na konci oné cesty s rukama prázdnýma.
To ale nebyl její případ.
Dvě Nobelovy ceny – odměna za tvrdohlavost, s jakou šla za svým cílem - však pro ni představovaly jen pomyslnou třešničku na dortu, mnohem cennější a důležitější byly poznatky, předané bouřlivě se rozvíjející vědě. Poznatky, kterých bylo později zneužito tím nejkrutějším způsobem. Ale to se ona už neměla dozvědět.

 

V létě svítá brzy.
Do pokoje se opatrně vkrádalo světlo, zatímco kolem očí a úst, z nichž už se neozývala ruština, polština ani francouzština, se zvolna usazoval temný stín.
Klaply dveře a dovnitř vklouzla rozespalá Eva. Pohlédla na svou starší sestru a v jejích očích si přečetla nezvratné. Pevně se objaly….
 

                                                  **************

Nositelkou DVOU Nobelových cen, která zemřela na zhoubnou anémii, způsobenou radioaktivním zářením, je pochopitelně

Marie Curie-Sklodowská.

Její starší dcera Irène Joliot-Curie  získala „jen“ jednu Nobelovku, i tak se obě – matka  i dcera – nesmazatelně zapsaly do historie vědy.
 

 

Neobyčejně mě potěšilo, že přišlo osm SPRÁVNÝCH odpovědí. A tady jsou odměnění hadači:

 

1.kolo – 1. Hypnos  3 zlaté
              2. Marek    2 zlaté
              3. Sendy    1 zlatý

 Doremifě uniklo třetí místo o pouhé dvě minutky, získává ale 1 bronzový, protože jako první v 1.kole uvedla celé jméno dcery hrdinky této povídky.

 

2.kolo – 1.básněnka – 3 stříbrné + 1 bronzový
              2. JC senior – 2 stříbrné

 

3.kolo. – 1.motýľ – 3 bronzové + 1 bronzový
               2. Špáďa – 2 bronzové

 

 

 

Autorkou povídky je Tessa.