Jdu parkem na procházku se psy. Náhle proti mně stojí vetchá stařena.
„Dobrý den,“ zdravím, jak je u nás na vsi zvykem.
„Já mám dobré všechny dny,“ pichlavé, zlé oči zabodne do mých. „To ty jsi na tom prachbídně.“
„Tím myslíte co?“ to vím taky, ale jak to ví ona, mi jasné není.
„Nemyslím, vím. Jsem totiž tvoje múza.“ Zlomyslný smích zazní parkem.