nikdy
jsem nebyla básnířka unylá
která, co vidí, promění v poezii
lidi, co zemřeli
 i ty, co ještě žijí
štěňata, koťata i máky vlčí
rty, které trestají
dlaně, co mlčí
soumraky, svítání, noci i letnice
a lásku
lásku -  tu ze všeho nejvíce

 

nikdy
jsem nebyla básnířka něžná
s očima laníma, krajkovou duší
verše mě – jak to říct? –
táhnou spíš do souběžna
znavenou, zpocenou
a na krajíčku s dechem
verše, ty mlhavě, pouze snad tuším
jsou němou ozvěnou
jen pouhých echem paralelních světů
co vedle nás po svém žijí
za stěnou času, jíž projít se nedá
… jedině  v poezii

 

nikdy jsem nebyla básnířka
… jen hledám