Možná je báječné slovo. Skrývá v sobě možnou naději anebo taky nadějné možnosti.  Možná je slovo, se kterým se dá žít. Ale žijete-li s ním příliš dlouho, ztratí kontury a vybledne. Podobně jako po několika letech i moje vzpomínka na modrou budku a muže se starýma očima, který uměl procházet časem. Přestala jsem věřit, že ho ještě někdy uvidím. Z možná  se stalo spíš ne. Jediné, co mi z našeho setkání zůstalo, byla touha cestovat.

 

Ležela jsem na posteli v hotelovém pokoji, unavená a zároveň divně rozjitřelá. Sem do britské metropole mě přivedla kniha - Nikdykde od Neila Gaimana. Fantaskní a zároveň velmi uvěřitelná popisovala Podlondýn - město pod městem, plné zvláštních obyvatel a magie. Město přístupné ze stanic metra, jejichž názvy byly pevnou součástí příběhu. Knížka to byla tak sugestivní, že jsem celé dopoledne projezdila londýnskou „tube“ v podvědomé touze najít alespoň jeden z těch skrytých vstupů. Na stanici Earl's Court jsem to konečně vzdala a vynořila se opět na povrch. Vyšla jsem z metra na rušnou stejnojmennou avenue -  a strnula. Přímo přede mnou, jen tak na chodníku vedle stánku s novinama, stála… TARDIS.

Myslím, že jsem zapomněla dýchat. Zezadu do mě kdosi vrazil, zdvořile se omluvil, ale já to vnímala jako v mlze. Pomalu jsem došla až k ní a nevěřícně se dotkla modrého dřeva. Asi jsem vypadala docela nepříčetně, protože se u mě vzápětí zastavila postarší žena. „Promiňte, slečno, jste v pořádku? Mohu vám nějak pomoct?“
„Ne, ne, díky. Jsem OK. Jen …řekněte mi, prosím, tohle tady…“
„Myslíte ta telefonní policejní budka?  Ta už nefunguje. Kdysi ano, bývaly tu na každém rohu, ale dnes mají policajti mobily a vysílačky. Je to jen připomínka starých časů.“
„Takže tu stojí odjakživa?“
„Dalo by se to tak říct.“
„Policejní budka byla stará, ale čerstvě natřená, kolem se ještě vznášel slaboulinký pach barvy. Taky cedulky na dveřích neodpovídaly tomu, co jsem si pamatovala. Jsem pitomá. Takhle to dopadá, když je přání otcem myšlenky…
Do hotelu jsem se vrátila jako ve snách Vzpomínky, pevně uzamčené v tajné místnosti mé mysli, vyrazily dveře jako jarní povodeň….
Po hodině mi došlo, že utápění se v nich nic neřeší. Musím ven, mezi lidi. Vyrazila jsem k Temži, směr Tower. Loudala jsem se po nábřeží a vychutnávala si azurovou oblohu, leteckou akrobacii racků i ruch, který pulsoval kolem.

V Toweru bylo narváno. Chvíli jsem courala areálem, ale brzy mě začalo to lidské hemžení unavovat. Těžko vnímat doteky historie, když se musíte neustále někomu vyhýbat nebo vyhovět, když vás někdo požádá, abyste ho vyfotili na pozadí těch chmurných zdí. V žaludku mi kručelo, a tak jsem zařadila zpátečku s vidinou lehkého oběda někde v ústraní.
 A pak jsem ji, poblíž jednoho ze vstupních bastionů, uviděla zase.

Poučená dopoledním zážitkem šla bych klidně dál, nebýt jedné věci – ještě před půlhodinou tady totiž žádná modrá budka nestála.  Zblízka vypadala lehce otřískaně a voněla železem a ohněm. Přitiskla jsem tvář na dveře a ucítila teplo a jemné vibrace. Jak to jen Doktor říkal? Je živá…

„Ahoj, TARDIS,“ zašeptala jsem.
„Ahoj, Sáro, rád tě zase vidím,“ ozvalo se za mnou. Krve by se ve mně nedořezal. Pomalu, velice pomalu jsem se otočila. Z kapsy saka mu vyčuhovaly složené noviny, v každé ruce měl kelímek ze Starbucks a na tváři široký chlapecký úsměv, který se přeléval i do rozzářených očí.
„Doktore…?“ natáhla jsem k němu dlaň. Snad, abych se přesvědčila, že je skutečný, že se mi jen nezdá.
„Kávu?“ vrazil mi do ruky kelímek, odkudsi vyčaroval plochý klíček, odemkl a zmizel uvnitř. Stála jsem tam jak Lotova žena a stejně jako tenkrát nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Vykoukl ze dveří.
„Nepůjdeš dál?“

 

„Vyrostlas,“ konstatoval, usrkl kávy a s úšklebkem ji postavil na konzoli. „Ne, beru to zpět, nevyrostlas, ale dospěla. Změnila ses.“
„To už tak holt lidi dělají. Zato ty jsi pořád stejný.“ A byl. Dokonce ani ty ohořelé vlasy mu ještě pořádně nedorostly. Po pěti letech. Nejspíš to ale bylo mých pět let. Pro něj asi chvilka…„A co děláš tady v Londýně, Doktore?“
„Relaxuju. Londýn je mé oblíbené město.“
„Relaxuješ? Takže žádná práce, žádné zachraňování vesmíru, planet, lidí?“
„Ne. Možná. Tak trochu. Čteš noviny?“
„Ne. Měla bych?“
Podal mi Daily Mirror.

AVEBURY: Další záhadné otřesy! Probouzí se pod zemí VULKÁN? Odborníci tvrdí: NEMOŽNÉ!

„Co je Avebury?“
„Víš, co je Stonehenge?“
„Jasně, megalitická stavba, kamenný kruh.“
„Avebury je podobný , sice ne tak kompaktní a turisticky známý, zato mnohem větší. Vlastně největší v Británii. Postavili uvnitř něj kdysi dokonce vesnici. Pořád tam stojí – vesnice i kruh.“
„To se nebáli? Myslela jsem, že podobným místům lidi vyhýbali, považovali je za posvátná obřadní nebo prokletá.“
„Asi nebáli. Ovšem Avebury není ani jedno, ani druhé.“
„A co teda je? Víš to?“
„Jednu teorii bych měl, ale vědět budu, až si ji ověřím přímo na místě. Tak mě napadá…ty bys asi nechtěla… no nic, zapomeň na to…“
„Myslíš – vypravit se tam s tebou?“
Uhnul pohledem.„Tak nějak. Malý výlet… když už jsme se tu náhodou potkali…“
„Náhodou?? Pravidlo číslo jedna: Doktor lže. Jako právě teď. Byly totiž dvě.“
„Dvě? Co dvě?“
„Kávy. Koupils dvě kávy. Proč? Taky okamžitý nápad? Když ti kafe navíc nechutná, jak vidím. Nejdřív mi postavíš do cesty TARDIS, pak doneseš moje oblíbené cappuccino - tomu já říkám náhoda na druhou. A jak vůbec víš, jakou kávu mám ráda?“
„Vím toho o tobě mnohem víc, Sáro Mc Donaldová.“
„Nejmenuju se Mc Donaldová!“
„Teď už ne. Ale jen proto, že si tvůj praprapra…a tak dál - dědeček změnil jméno poté, co přišel do Čech a rozhodl se tam zůstat. Prima chlap. Tedy v mezích možností.“
„Tys ho potkal?“
„Ty taky. Jenom sis s ním - na rozdíl ode mě- nemohla potřást pravicí, protože jsi byla malinko mimo.“
„Počkej, nechceš říct, že můj prapředek byl městskej kat?!“
„Ano, přesně ten. Byl. Dlouhá historie, málo času. Avebury čeká. Letíš se mnou?“
„Že se ptáš!“
„Tak dopij a pevně se drž!“ Doktor zatáhl za startovací páku. „Allons-y!“

 

TARDIS přistála hned vedle místního muzea. Na trávníku před kamennou zdí vypadala, jakoby sem vždycky patřila. „Cítíš to?“ zeptal se Doktor, sotva jsme udělali pár kroků.
„Co?“
„Energii. Proudí tu všude, přímo nám pod nohama. Jsme uvnitř kruhu.“
„Fakt? A proč nevidím žádné kameny?“
„Protože jsou ještě daleko. Kruh má průměr čtyři sta metrů. Chvíli potrvá, než ho celý obejdeme.“
„Nejsou tu ani žádní lidi.“
„Evakuovali je. Jsme sami. Doufám, že ti to nevadí.“
Ale sami jsme nebyli, jak vyšlo najevo vzápětí. Před hospůdkou s poetickým názvem Červený lev seděl na kamenné lavičce muž a podezíravě nás sledoval.
„Co tady děláte? Sem nikdo nesmí,“ zavrčel, když jsme došli k němu. „Co jste zač?“
„Zdravím!“ usmál se Doktor a strčil mu před obličej jakousi průkazku. „Jsme z ministerstva životního prostředí. Kvůli těm otřesům, víte…“
„Vědátoři,“ odfrkl pohrdavě chlapík. „Vystřídal se jich tady už celej zástup a přišli akorát na velký prd. No, hodně štěstí…“
„Vy jste neodjel s ostatními? Proč?“
„Já byl v New Yorku, pane, tehdá, když spadly dvojčata. Mě nějaký zemětřesení nerozhází. Ani moji hospodu, páč ta je z poctivýho kamene. A pak – přeci tu nenechám ty ovce samotný!“ kývl hlavou ke stádečku, které se páslo opodál. Přímo mezi obrovitými kameny, které čněly ze země jako monstrózní dravčí chrup. Ovšem chrup už hodně prořídlý.
„Správně! Nikdy neopouštět slabé a bezbranné! Pojď, Sáro, máme práci.“

„To byl fakt papír z ministerstva?“ zeptala jsem se, když jsme byli z doslechu.
„Myslíš tenhle?“ukázal mi ho a já zírala na prázdný nepopsaný lístek. „Psychopapír. Každý tam vidí to, co mu situace a představivost ukáže. No, někdy tomu napomůžu, zcela nepatrně ovšem…“ mrknul na mě.
Na papíře najednou zničehonic vyvstala jakási slova. „Doktore…?“
 Koukl na ně, začervenal se (!) a bleskově schoval psychopapír do kapsy. „A někdy si dělá sám, co chce,“ zamumlal. „Tak, kde jsme to přestali?“
„Že máme práci.“
„Jistě.“ Vytáhl sonický šroubovák a vrhl se k nejbližšímu mnohatunovému balvanu. „Je to, jak jsem si myslel. On tu energii generuje. A tenhle taky a tady ten jakbysmet, i když jen velmi slabě. A tento skoro vůbec. Okruh není kompletní. Něco se pokazilo.“
„Takže je pravda, co říkají psychotronici? Megality generují energii? K čemu to ale je?“
„Správná otázka. Protože ta energie tady nezůstává, ona proudí…“ namířil šroubovák na pomyslný střed kruhu, „sem a potom…támhle!“ ukázal na nedaleký pahorek. Byl to divný kopec, vyrůstal z okolní ploché krajiny jako obrovský krtinec. Jako by sem vlastně nepatřil. Řekla jsem to nahlas.
„Bingo! Silbury Hill, pět tisíc let stará pravěká mohyla. Navršená lidskýma rukama.“
„To si děláš srandu, ne?“ Představila jsem si postavy, zahalené do kožešin, jak holýma rukama (nebo možná primitivníma lopatkama ze zvířecích lopatek) nabírají hlínu a po troškách ji sypou na jednu hromadu. Kolik těch hrstí muselo být? Miliony? „Vždyť ten kopec je vysokej aspoň třicet metrů!“
„Čtyřicet,“ upřesnil Doktor. „A jeho základna má plochu kolem dvou hektarů. Vy lidé jste úžasná stvoření!“
„Hlavně jsme museli mít úžasnej důvod, proč tuhle megadřinu podstoupit. Ví se proč?“
„Neví. Sondy do mohyly vynesly na světlo jen kousky dřeva, křídy a hlínu. Žádná pohřební komora, žádný ukrytý poklad. Klasická chyba. Hledalo se v kopci, ne až pod ním. Vsadím krk, že původ otřesů leží v hloubce pod Silbury Hill!“
Začínalo to být zajímavé. Co asi tam dole potřebuje energii, vytvářenou megalitickým kruhem? Něco velmi, velmi starého. Zamrazilo mě. „Mám stejný pocit,“ kývl Doktor. „Vrátíme se do TARDIS. Nechám ji udělat sken toho kopce. A pak se uvidí.“

„A mám tě!“pronesl o chvíli později s pohledem upřeným na monitor. Rýsoval se na něm tmavý a ostrý stín.

„Deset metrů pod úrovní terénu a zdá se nepoškozená. A teď ještě zjistit, co jsi zač…“

Na druhé půlce obrazovky začaly rotovat podobné tvary, doprovázené divnými klikyháky. „Identifikační program. V gallifrejštině. A… shoda!... Hm, bohužel nedává smysl.“
„Co nedává smysl?“
„Tam dole je pohřbená mentagonská průzkumná loď. Jejím úkolem bylo vytipovávat planety vhodné ke kolonizaci. Jenže Agedon – domovská soustava Mentagoňanů leží odsud tak daleko, že se sem obyčejný člun prostě nemohl dostat.“

Doktor se zamyslel. „Jediné vysvětlení je, že se loď propadla na Zemi časoprostorovou trhlinou. Ta z ní vysála veškerou energii, přesto se jí podařilo nouzově přistát. Aby mohla opět vzlétnout, bylo třeba dobít energetické jednotky motorů.“
„Takže milý mentál…cosi prostě šel a postavil si k tomu účelu megalitický kruh?“
„Ne. Postavili ho lidé doby kamenné za cenu neskutečného úsilí a zřejmě i obětí na životech. Ale neměli na vybranou. Trosečník z hvězd ovládl jejich mozky, vložil do nich přesný obraz potřebného zařízení a příkaz k jeho stavbě. Tenhle mentální imperativ byl natolik silný, že přecházel z generace na generaci, dokud nebyl kruh hotov. Ani Mentagoňan totiž neměl na vybranou. Octl se na planetě, která si o získávání energie pomocí sofistikovaných technologií mohla jen nechat zdát. Pokud to tu nechtěl mít na doživotí, musel použít, co bylo po ruce. Lidé sice kruh postavili, protože ale neznali jeho skutečný účel, taky ho v následujících dobách zase poničili, takže jeho výkon klesl skoro k nule. Trvalo pět tisíc let, než byly motory připraveny k zážehu…“
„…a vyvolání zemětřesení v Avebury. Myslíš, že ta loď se pokouší odstartovat automaticky? Nikdo, kdo je aspoň trochu při smyslech, se přece nesnaží letět, když mu na raketě leží obrovská hromada hlíny a kamení!“
„Odsud můžeme jen spekulovat. Nejlepší bude, když se půjdeme podívat přímo dovnitř.“
„Dovnitř?? Myslíš jako dovnitř toho kopce?“
„Jistě. TARDIS se tam přemístí bez problému – a co ty? Nemáš klaustrofobii, doufám?“
„Klaustrofobii ne. Akorát hroznej hlad. Co kdybych se napřed ještě skočila zeptat hostinskýho, jestli by nám neudělal aspoň pár sendvičů?“
„Jen běž. Já zatím zkusím zaměřit hibernační box v té lodi a případně najít nějaké známky života…“
Byla jsem sotva dva kroky za dveřmi, když Doktor vykřikl: „Pospěš si, Sáro! Vypadá to, že pilot ještě žije!“
Po pěti tisících let? To určitě…pomyslela jsem si – a pak se to stalo. V hlavě mi tiše luplo a vzápětí se každičká buňka mého těla rozletěla v palčivém výbuchu bolesti. Svezla jsem se na kolena, pak padla tváří do trávy. V uších mi zněl zoufalý jekot – můj vlastní. Tma před očima a trýzeň, trhající mě na milion kousků…

„Sáro! Co je ti? Co se stalo?“
Když jsem se probrala, ležela jsem v TARDIS, Doktor klečel vedle mě a tiskl mi ramena k zemi, abych se v křečích nezmítala po celé místnosti.
„Já nevím…bolí to! Tak strašně to bolí!“
„Jen klid! Bude to dobré, neboj. Co tě bolí?“
„Všecko…úplně všecko! Pomoz mi, prosím!“
Vytáhl sonický šroubovák. Zatímco mě skenoval, cítila jsem, jak se mi desítky ostrých zubů prokousávají podél páteře směrem k lebce a vyškubávají nervové kořeny zpod obratlů. Zatoužila jsem umřít, pokud smrt mohla být nadějí, že to utrpení přestane.
 „Všecko…“ zamumlal, „ a zároveň nic. Tělo je v naprostém pořádku. Ta bolest existuje jen v hlavě. Ale proč? Proč? Co se to tu děje? Mysli, mysli, mysli!“ Pak mu tváří prolétl záblesk poznání. „No, jistě! On nejen žije, on je aktivní! Našel mozek, který může ovládat! Vydrž, Sáro, brzo to skončí.“

Sklonil se ke mně a přitiskl mi dlaně na spánky a své čelo k mému. A pak jsem v hlavě zaslechla Doktorův hlas: „Pusť ji, slyšíš?! Nech ji být! Mluv se mnou! Jsem Doktor, Pán času z planety Gallifrey a můžu ti pomoct!“
Odpověď se ozvala okamžitě, tak hlasitá, že se moje „já“ stáhlo do nejzazšího koutku a přenechalo mozek jako arénu pro souboj dvou mimozemských tvorů.
„Pán času? Tak to je víc, než si můžu přát! Jsem Menem a tuto planetu jsem zabral jménem soustavy Agedon. A protože moje loď není schopna startu, přikazuji ti, abys mě vzal do své a dopravil mě domů!“
„Aha. Zajímavé, vážně. A když tě neposlechnu?“
„Pak ji zabiju.“
„Pro mě za mě,“ řekl Doktor lhostejně a ve mně se zastavilo srdce. „Zabij. A co uděláš pak?“
„Bude umírat v nepředstavitelných mukách a velmi, velmi dlouho!“
„Opravdu? No, posluž si, mně na ní nesejde. Byla pro mě jen vzorek místní populace, který jsem chtěl pitvat. Najdu si jiný.“
„Bude umírat a ty se na to budeš klidně dívat? Mě neobelžeš, Doktore. Oba víme, jak moc ti na ní záleží.“
„A oba stejně dobře víme, že ona je tím jediným, co dělí od hořkého konce tebe. Ptal jsem se, co bude pak – až ji zabiješ. Odpovím si sám – chcípneš.“ Doktorův hlas byl studený jako lednový vítr. „ Už teď jsi slabý a čím víc ji budeš trýznit, tím víc se vyčerpáš. Až zemře, půjdeš za ní. Kdo pak řekne tvým lidem, jaká báječná planeta ke kolonizaci tu na ně čeká? A jak důležitá pro přežití, zvlášť teď, kdy se vaše slunce chystá změnit v supernovu a spálit soustavu Agedon na popel?“

Nastalo ticho. A úleva, protože bolest zmizela.
„Mám návrh – nech ji být a já tě dostanu domů. Ne v TARDIS, protože bys neprošel jejím ochranným polem, které já nedokážu vypnout. Ale můžu TARDIS přemístit na tvou loď a spolu s ní pak skočíme v čase do okamžiku přistání, kdy tu ještě žádný kopec nestál. Mimochodem – museli tě hodně nenávidět, když nad tím kráterem ještě navršili tak obrovskou mohylu. Chtěli mít jistotu, že se nedostaneš ven a málem se jim to povedlo, že? Byli sice primitivní, ale ne hloupí…“
„Stejně si je podrobíme,“ zabručel Menem.
„Jak je libo. Nakonec ti dám koordináty k nejbližší červí díře a převedu z TARDIS dost energie na to, aby ses dostal k ní a skrz ni. Zbytek bude na tobě. Souhlasíš?“
„Dobře. Ovšem za předpokladu, že si nebudeš činit nárok na tuhle planetu!“
„Nedělám si nárok na žádnou planetu. Nikdy. A jmenuje se Země, pamatuj si to. Konec řečí, jdeme na věc. A neopouštěj hibernační box, TARDIS by se to nelíbilo. Ty zůstaň ležet, Sáro. Bude to docela houpat.“.

Nepřeháněl. Kdybych se oběma rukama nedržela jedné ze vzpěr, válela bych sudy po řídicí místnosti. TARDIS kvílela víc, než obvykle. Dokonce se, obrána o část svého energetického potenciálu, na pár sekund úplně vypnula.
„Hotovo! Jsme zpátky v současnosti a právě na čaj,“ usmál se Doktor, podal mi ruku a pomohl vstát. „Je pryč. Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo. Pojď na vzduch, nemáš zrovna nejzdravější barvu.“
Byl opravdu pryč. Nejen vetřelec se svou lodí, ale taky Silbury Hill a kamenný kruh, a dokonce i vesnička Avebury. V rovinaté krajině se pokojně vlnilo zelené osení a na vymetené obloze trylkoval skřivan. Kam se asi poděl hostinský od Červeného lva, napadlo mě.
„Proč jsi to udělal?“
„Co máš na mysli?“
„Žes mu pomohl dostat se domů, to chápu. Jenže on se vrátí, a ne sám. Přiletí sem všichni a obsadí Zemi. Co bude s námi?“
„Nic. On se domů nevrátí, nemá totiž kam. Lhal jsem, soustava Agedon byla totálně zničena už zhruba v době, kdy tady vaši předkové vztyčili první balvan. Je na tom stejně jako já – poslední své rasy bude putovat napříč galaxiemi, dokud jeho lodi nedojde energie. Možnost, že by propadl toutéž trhlinou a našel znovu Zemi, je nulová. Trhliny se zacelují, na rozdíl od některých ran.“
„Doživotní vyhnanství – to je horší než smrt!“
„Je. Já o tom něco vím. Jeho chyba. Neměl na tebe zaútočit.“
„Ani mi to nepřipomínej! Víš, že jsem v jednu chvíli dokonce myslela, že mě necháš napospas? Říkala jsem si – co když jsem opravdu jen takový vzorek, co když Doktorovi na mně vážně nesejde?“
Střelil po mně pohledem. Mezi očima měl kolmou vrásku a spodní ret ohrnutý jako dítě, když je neprávem káráno. „Na to si odpověz sama. Přepsal jsem kvůli tobě historii, připravil Británii o dvě megalitické památky a jednu vesnici, tedy ne, že by to zas byla taková škoda, zahnal vetřelce, a teď bych si dal hrnek silného čaje a ten sendvič, pro který jsi původně šla. A protože tady se ho nedočkáme, vezmeme to zpátky směr Londýn, co říkáš…ty… vzorku?“

Přikývla jsem. Bylo fajn mít takového přítele, jakým je on. Pak jsem si vzpomněla na toho mimozemského vyhnance a uvědomila si, že jako všecko na světě má svůj líc i rub taky Doktor.