...

Červánky dokrvava,

     prostor z pletiva mříží,

     čas místo plynutí odtikává,
     kamenná vrata nevedou k ráji.
Stojím tu rozechvělá,
    vzdálena bolesti, klamu,
    v myšlenkách vracím se k slunovratům,
    dávný sen nahmatávám.
O touze potkat Člověka v člověku,

      pro úsměv, chvění, bláznivé hraní,
      v nekonečnu zmaru chaosu - lidskou oporu.

Vím, jsem jen nedůležitá.   

Možná byl na dosah,
      možná jsem pochybila, 
      všechen žár měla v prsou,
      všechnu odvahu a krásu v duši,
      všechnu tajemnost v svém bytí,
      v sepnutých dlaních srdce darovala,
      živý cit bez rozhraní.

Tu jakýsi Stín odkudsi míjel,
      neznaje hluboký smysl,
      bez vjemu kořenů věcí a ideálů,
      důvěru průzračnou křišťálu
      roztříštil na tisíce kousků a tisíc,
      střepy rozletěly se v nedohlednu
      přes strukturu času do země ledu,
      zapomnění.
A srdce zmírá a dech se tají.

 

To vždy jen krátce na tomto světě lidé radosti okoušejí.

 

Ne!
      Vrátím se a zkusím znovu,
      smíchat slunce s oblohou hvězd,