Vítr se do dřevěné chaty opíral s takovou energií, až v ní trámy nepřirozeně skřípaly, déšť chvílemi sílil a bubnoval marš do střechy, ale po chvíli se vždy zase utišil. Ivetta seděla v křesle, malou červenou lampičku za hlavou měla i teď odpoledne rozsvícenou kvůli šeru ze zatažené oblohy a četla si sezónní hit Stephena Clarkea, občas se zasmála a Robertovi kousek přečetla. Usmál se vždy také, aby měla radost.
Číst se mu nechtělo, koukal z okna na horské jarní počasí a pozoroval jezírko před domem, sotva půlmetru hlubokou a metr a půl dlouhou vyzděnou tůňku, kterou pravidelně každý rok dvakrát čistil, hlavně proto, že se do ní nastěhovali vodní živočichové, čolci, potápky, žáby a larvy vážek. Když vybíral vodu, vždy ji vyléval do zahrady a pečlivě všechny živočichy házel do velikého hrnce s vodou, aby je pak po vyčištění vrátil zpět.
„Zatraceně,“ řekl, když z okna koukal do jezírka. „Plave tam žába.“ Ivetta nereagovala, začtená do své knihy. Otočil k ní hlavu. „Plave mi tam žába,“ zopakoval, tentokrát zvedla hlavu.
„Žába? To je dobře, ne?“
„Když vona tam plave břichem nahoru.“
„Aha.“
„Asi nezvládla ty letošní mrazy, no jo no,“ zadíval se znovu. „Do prčic támhle plave ještě jedna. Dyť by tam měly mít na dně dost listí z podzimu… Teda doufám, že nezmrzli i čolci. Nepamatuju, že by mi tu žáby mrzly.“
„Hm,“ zabručela Ivetta, ale už si znovu četla. Vítr znovu zesílil a s ním i déšť. Robert sledoval přes mokré sklo dvě bílá, lehce nafouknutá tělíčka, která plavala těsně pod hladinou.
„Nikdy nezmrzly, ještě aby tam natek nějakej chemickej sajrajt.“
„Kde by se tu vzal,“ zvedla znovu pohled.
„Nikdy nevíš, nějakou chemii určitě sypou nahoře pod lesem, co jsou pole. Mohlo to sem klidně stéct, jak tál sníh.“
„Prosim tě. Spíš prostě zmrzly.“
„Hmm…když ale dřív nikdy jako nezmrzly, to je divný.“
„Jsou to jen žáby, ne?“
„No jenom žáby, no, a taky čolci.“
„Žáby a čolci, jestli zmrzli, přilezou tam nový, dyť jich tam máš…“
„Čolků bylo vloni čtyřicet sedum, když jsem to čistil,“ řekl pyšně, „ale žáby jsem viděl jen dvě.“
„Tak přilezou nový. Nebo přiskákaj. Přiskákaj nový.“ Nechápala, proč řeší nějaké dvě mrtvé žáby a vrátila se zpátky ke knize, ale Robert se začal oblékat, tak znovu zvedla oči od knihy.
„Kam chceš probůh jít v tomhle počasí?“
„Skočim je vylovit a hodím je někam do lesa.“
„Teď? Ty chceš jít teď v tom dešti lovit mrtvý žáby z jezírka?“
„Vezmu si vaťák a čepici.“
„A nevykopeš jim rovnou hrobeček?“
„Jen je vylovim a hodim je do lesa.“
„V kůlně jsem viděla nějaký prkýnka, mohl bys z nich stlouct kříže,“ řekla sarkasticky, ale předstíral, že ji přeslechl.
„Vemu si ten vaťák.“
„Vykašli se na to, počkej, až přestane pršet, stejně sou mrtvý, tak neutečou.“
„Dojdu tam radši hned.“
„Jak myslíš,“ konstatovala a znovu začala číst potřetí stejný odstavec. S pohledem do knihy dodala: „Blbý žáby, bože můj.“


„Rozumíš? Venku byla vichřice, lilo a on šel lovit nějaký podělaný mrtvý žáby, a nosit je někam do lesa, pochopíš to?“ vyprávěla Ivetta v pondělí po víkendu své přítelkyni Janě, zatímco kouřily o polední pauze. Pracovaly v novinářské redakci v centru Prahy a dávaly si právě pauzu ve vnitřním dvoře bloku domů, popíjely kafe a čas měly akorát na dvě cigarety.
„Takže na svátek si vůbec nevzpomněl?“ odpověděla Jana otázkou.
„Děláš si srandu? Byla ohrožená celá populace žab Jizerskejch hor, tohle byl národní průser, nějakej svátek, kde žiješ,“ pokračovala Ivetta, ale na rozdíl od Jany se nezasmála. „Ještě přišel s takovym utrápeným výrazem, já fakt ten výraz nesnášim, utrápenej jak kdyby ho měli ukřižovat, a povídá, že tam našel dokonce ne dvě, ale čtyři mrtvý žáby. Já myslela, že fakt…no nevim co.“
„Typický.“
„No ale počkej, jako já bych to ještě vzala. Dobře, stará se tam vo ty slizký mrchy, budiž, já mu to neberu, do baráku nelezou, ať si je třeba krmí žížalama, nebo co to žere. To bych všechno ještě překousla, jenže von si druhej den vzpomněl.“
„Tak třikrát sláva,“ usmála se Jana a napila se pomalu chladnoucího kafe s mlékem.
„No počkej, počkej, sláva, houby sláva. On si vzpomněl, že teď někdy mám jako svátek, tak mu říkám, že jo a on prej, že si data nepamatuje a kdy že ten svátek vlastně mám.“
„To je taky blbec…“
„Počkej, to furt není ono, že jo, znám ho, nejsme spolu měsíc, ale on že teda kdy to mám a já, že včera. Tak se zatvářil provinile a zase hrál tím svým ustaraným nakrčeným čelem, že bych ho kopla. A já prej zapomněl a to jsem ale vůl. No co můžeš, že jo, říkám, že nevadí, že svátky nejsou narozeniny. A on na to, že je škoda, že je v sobotu zavřená hospoda, že to ani neoslavíme. Chápeš, jediný, co ho napadne, je zavřená hospoda.“
„Buď ráda, že ho aspoň napadla, ten muj blbec by byl schopnej to tam jít oslavit sám i za mě. To by se možná zkusil dotlouct i do tý zavřený.“
„A ještě jestli mi to prej nevadí,“ pokračovala Ivetta, která Janu nevnímala, „že pro mě nemá ani dárek.Tak jasný, že pro mě nemá dárek, když na mě zapomněl, že jo.“
„Ještě štěstí, že ti nedal jako dárek tu mrtvou žábu,“ zasmála se Jana.
„No nedělej si radši ani srandu,“ řekla Ivetta, ale usmála se teď taky. „Moc asi nechybělo, vlastně asi štěstí, že mi nedal nic, asi můžu bejt fakt ráda. Ale hele víš, co je nejlepší? Tím to pro něj bylo vyřízený, rozumíš? Jo dal mi pusu a prej všechno nejlepší teda. Hotovo, končíme, jdeme domů.“
„Jééžiš.“
„A to ho ani nenapadne…“ vytáčela sebe samu Ivetta dál, „to ho ani nenapadne, že…jako, no jako on ještě jak tupec povídá: ‚To já pro tebe nemám ani kytičku‘. Tak říkám, a já už fakt nevim, jak bych mu to měla víc polopatě naznačit, mu řikám, že tady roste kolem kytek, že proč by mi dával kytku. A on, že jestli chci, že mi pro nějakou dojde. Tak si v duchu říkám haleluja, a co myslíš?“
„Nech mě hádat…“
„Von se mě zeptal, jestli pro ní má dojít. No tak mu řikám, že to přece nemusí a myslíš, že tam došel? Víš co, kdyby…já nevim, ježišmarja, kdyby mi přinesl jednu blbou bledulku, kterejch je tam asi tisíc. To ne, von jde za vichřice vodnášet mrtvý žáby do lesa, ale pro jednu podělanou kytičku, pro tu mi prostě nedojde, to ho ani nenapadne.“
„Nerozčiluj se, to je marnej boj.“
„Bože můj! No…Máš pravdu, ještě mi kvůli němu vystydne kafe, ale to je fakt takovej vůl.“
Jana se zasmála a uzavřela téma. „Pojď, dáme si ještě jedno cigáro a jdem zas na to.“


Robert seděl v baru v centru města s kamarádem Michalem, popíjeli pivo, dali si dobře uleželé matjesy v oleji a probírali tenisový wimbledon, na kterém právě zářil Novak Djoković. Museli mluvit hodně nahlas, aby se slyšeli, protože v baru hrálo velmi hlasitě rádio. Po chvíli přešli z tenisu na své přítelkyně.
„Ivča, víš co, na mě normálně byla nakrknutá,“ povídal Robert. „Ale přitom jako já nevim, svátek, ty jo, my to doma ani neslavili, tak naposled, když mi bylo třináct asi. A teď mi normálně Jana dala v pátek sodu, nebo ne sodu, ale jako mi takhle stranou povídá, že se to Ivči dotklo, že jsem jí nedal ani kytičku, nic.“
„Tak hlavně, že sis vzpomněl.“
„A no tak, já si právě jako vzpomněl o den pozdě…“
„Ajaj!“
„Tak prostě jako nevim ty data, že jo, jsem to prostě vo den promáznul, ale hele to jí jako nenasralo prej, nebo ne moc, jí prej nasralo, že jsem jí nedal ani kytku. Přitom řikám, ty vole, řikám, že jestli chce, tak že pro nějakou doběhnu a ona, že to prej ne, že proč bych jí nosil kytku, když tam všude rostou.“
„Tak kde je problém?“
„No to mi vysvětli ty! Já jako prostě nevim. Mi řekne, že ne, že to přece není potřeba a jako pak jí to sere a stěžuje si kamarádce?“
„Tak asi myslela, že tam stejně dojdeš.“
„Jako já vim, že bych tam mohl stejně dojít, ale ty jo…tak proč říká, ať tam nechodim, rozumíš, bych jí tam klidně došel. Klidně. Tak neřikám, už byl večer…že by se mi jako chtělo, no nechtělo se mi, že jo, tak když řikala, že ne, tak nepoletim s baterkou hledat ňáký kytky, ještě když lilo. Navíc už by to stejně bylo spíš vynucený, to by bylo blbý, rozumíš.“
„Rozumim, tak ale aspoň pusu jsi jí dal, ne?“
„No jasný, pusu dostala.“
„Tak aspoň tak, hele to veme voda, to neřeš.“
„No ne, tak je pak nasraná, víš co, doma dusno, Jana mi tady pak mluví do duše, že prej na Ivču nemyslim a že to jí musim přinýst kytičku třeba i den potom, ale hlavně jí přinýst, že to je hrozně důležitý. Tak Janě řikám, že zas tuhle jsem Ivču vzal na vejlet, ty jo a dal jsem jí takovýho plyšáka mrňavýho. Jako jasný, kravina, že jo, ale prostě jsem jí ho dal, jen tak, rozumíš, vona nadšená a ty jo, dva tejdny potom nedáš kytku a jako konec, jdi se bodnout, plyšák zapomenutej a seš normálně sobec, co na ní nemyslí. Hele fakt jako nevim.“
„No na to bacha, to se nepočítá, dárky mimo pořadí jsou důležitý, ale dáš jich sto, ale nedáš jeden v den D a seš odepsanej, na to bacha, to je prostě jiná dárková liga.“
„Hmm, ale tak ať neříká, že nechce, když chce.“
„Tak to jsou prostě ženský, říkaj ti, že ne a ty se máš dovtípit, že jo. A kdo se v tom má vyznat.“
„Moje řeč,“ potvrdil Robert

„Hele,“ říkala Jana Ivettě, „to je prostě typický, chlapi dobře vědí, jak to myslíš, ale dušujou se, že vůbec nechápali a že dyť jsi přece říkala… A maj pocit, že my jsme jak ty tupý žáby, že je nemáme prokouknutý skrz na skrz. Je s nima sranda, někdy bych je nejradši nakopla, ale někdy mě tahle hra docela baví.“