zas probouzí tě ta deštivá rána
bez rozpaků a masky, jak se zdá,
stín řas, bárka vlnou rozhoupaná
a maják očí, zbloudilá dvojhvězda
 
ty ranní sny jsou pro tajemství mzda
i srdce v roli zatrpklého kmána
co poslední žeň plesu odevzdá
lásce, byť je hříchem cejchována
 
a portrét spadlý právě se stěny
navrací místo zašlé ikoně
dávných jistot, leštěnému zlatu
 
stojatých vod na jezu bez pěny
vzkaz dálky, vetkán v mlhy zácloně
ač vržen do ohně, zůstává tu
*