Je to hloupý. Trošku se za to stydím, ale co.
Bylo mi patnáct a tak moc jsem ho chtěla. Černý oči, pořád se usmíval. Světlá čupřina vlasů nad čelem. Chtěla jsem ho strašně moc.
V patnácti!
Řekla jsem to doma mamince. Jak moc po něm toužím. Ona se usmála. Blížily se Vánoce a tak bylo všechno jinak. Advent u nás znamenal být si blíž.
Kdykoliv jsem ho ve městě zahlédla, zasnila jsem se a těžko od něj odtrhávala oči. Byl by jen můj. Spala bych s ním, to je jasný! Prostě ho potřebuju. Jenže, copak je to možný v mém věku?!


Štědrý večer.
Rozbaluji balíček a nevěřím svým očím! Maminka mi ho koupila! Hadrového šaška s bakelitovým ksiftíkem, do kterého jsem se zamilovala přes sklo výkladní skříně hračkářství.
No ano, v patnácti! Modrožlutý, hadrový,vycpaný šašek s nemizejícím úsměvem mě pak provázel celou dobu studia na střední škole, spal se mnou na privátě i na ubytovně v místě prvního mého zaměstnání.
Dokonce se mnou spal i v době, kdy už nemusel, protože po mém boku usínal můj muž.
Šašek Marek. Tak jsem mu říkala a šeptala mu večer všechna svá přání, sny a tajemství.
Pak se přestěhoval do postýlky našeho prvního syna. Věděl o mně všechno…

A dnes? Leží na půdě ve starém koženém kufru s několika panenkami…chtěla bych slyšet co si povídají o lidském vděku… i když …možná to tuší…princezna, která je vysvobodí, se už narodila. Jmenuje se Rozárka.