je tu pořád
má malá
duhová

schovala se když nebe teklo rzí
a mohou se oči divit 
že fialky už nerostou 
tam,
kam měla jsem se vracet 

mohu jen křičet
kde jste? Kde jste mé zahrady s poslední básní?
kde je dům, kde nemohla jsem spát
pro nitku lásky nataženou v dlaních
a vločky
ty nekončeně vymazlený
doteky zimy

je mi lačno, když o křehkosti
tolik vím

a nenacházím 
protože srdce bije víc než zvon na pahorku tmy

byla jsem v nejsilnějším objetí, 
tak jako když matka poprvé vypráví dítěti

- o červáncích, nebo o tom,
proč je vše někdy
trochu jinak

pořád ji vidím
zamčenou v balonku z další pouti
a stále ji miluji
i když má tmu dnes víc než vlasy
a příkopy zklamání místo hvězd

a všechny ty hříčky co hrála jsem s ní
mi dává i teď
těmito slovy

pořád je se mnou
má malá
nevinná

a jak by se šklebila,
kdybych se nutila
s oblohou rvát
a na housle hrála jen slepou nití


a i když jdu na sever
se sazí v koutku oka
musím se ohlížet 
a pořád se ptát

je ti tam taky
taková zima?
Kde asi spíš, když nemohu já


kdepak se touláš
fialko moje

kde jenom jsi

mé kvítí