Přijal mě ve své kanceláři, nabídl mi kávu a rozložil před sebou Nikolčinu složku. Zlá předtucha mi sevřela vnitřnosti. Začal velice zeširoka a velmi opatrně a šetrně se dostával k jádru problému. Alespoň mi to tak připadalo. Nebo jen moje vědomí odmítalo uvěřit, co se mi ve skutečnosti snaží říct. Možná mi jádro problému celou dobu leželo před nosem a já ho prostě neviděla, protože jsem špatná, špatná matka.
„Vy jste si nevšimla změn v Nikolčině chování?“
„Ale ano. Pochopte, po celý její život jsem byla neustále s ní. A pak jsem, prakticky ze dne na den, změnila její režim. Najednou se ocitla v cizím prostředí, mezi lidmi, které nezná…“
„ Nikolka se nám od samého začátku jevila jako velice nadané a bystré dítě. Na děti reagovala veskrze pozitivně. První měsíce byla veselá a povídavá, někdy až moc…“ pousmál se, ale vzápětí zvážněl a pokračoval: „Chci vám navrhnout, aby si s Nikolkou promluvil náš psycholog. Rád bych, aby vyloučil možnost, že Nikolku někdo zneužívá.“
Zvedl se mi žaludek a zatočila se mi hlava. Snad jsem i na kratičký okamžik ztratila vědomí, protože si vůbec nevzpomínám, že bych se v křesle sesunula jako hadrový paňáca, ani že by do místnosti vstoupila sekretářka, ale najednou tam stála a k ústům mi přikládala sklenici s chladnou vodou.
Co se dělo dál, si pamatuji jen útržkovitě. Najednou jsem seděla v autě a mířila domů. Asi jsem udělala rychlostní rekord, z cesty si nepamatuji zhola nic, jen zázrakem jsem nezpůsobila žádnou dopravní nehodu.
Domů jsem dorazila někdy před devátou večer. Favorita jsem zaparkovala napříč malým parkovištěm před chatou. Klíčky jsem nechala v zapalování, téměř bez dechu jsem vyběhla po schodech do druhého patra, proběhla společnou chodbou a vrazila do bytu. Z ložnice jsem zaslechla dvojí dětské vzlyky. Nikolčin pláč jsem identifikovala hned. Ty druhé zvuky byly záhadou. Rozrazila jsem dveře a uviděla jsem je. Ten obraz budu mít asi po zbytek života vypálený na sítnici. Nemusím ani zavírat oči, abych to uviděla zas a znova: Honza leží v naší posteli na zádech, na něm se svíjí sotva šestnáctiletá nymfička a při každém pohybu hlasitě vzlykne, a moje dcera stojí ve své postýlce a s usedavým pláčem celé to divadlo pozoruje.
Nevím, kde se ve mně vzala síla a odvaha udělat to, co jsem udělala. Nevím jak jsem dokázala jednat tak chladnokrevně, jak bylo třeba.
Popadla jsem Nikolku do náruče a dřív, než se ti dva vůbec dokázali vzpamatovat, jsem vyndala ze zámku dveří klíč a zvenku je zamkla. Postavila jsem Nikolku na zem a vběhla do obýváku. Ze skříně jsem vyndala sportovní tašku a naházela do ní namátkou pár Nikolčiných věcí. Už jsem byla na odchodu, ale vzpomněla jsem si na doklady. Všechny dokumenty, které bych mohla v budoucnosti potřebovat, byly uložené v malé zamčené skříňce, schované na dně šatníku. Přihodila jsem ji do tašky, z věšáčku u dveří jsem sebrala všechny klíče, které tam visely, popadla jsem Nikolku do náruče a vyběhla z bytu. U schodiště jsem se zarazila. Dveře ložnice nejsou tak pevné, aby Honzu zastavily na dlouho. A já potřebovala náskok. Aspoň malý. Vrátila jsem se. Ruce se mi třásly, když jsem hledala klíč od bytu. Slyšela jsem, jak Honza křičí a kope do dveří. V okamžiku, kdy s praskotem podlehly náporu, se mi podařilo vsunout klíč do zámku a otočit jím.
Před chatou jsem se na okamžik zastavila a rozhlédla. Přímo před vchodem stál můj Favorit s klíčky v zapalování a o kousek dál bylo zaparkované Honzovo Volvo. Pohlédla jsem na klíče ve své dlani. Klíčky od Volva byly mezi nimi. Neváhala jsem ani minutu. Nikolku jsem posadila na zadní sedadlo Honzova auta, tašku jsem hodila vedle ní a nastartovala jsem. Pak jsem vystoupila a vrátila se k Favoritu. Na parkoviště před chatou vedla jediná příjezdová cesta z údolí a na jeho konci nebylo nic jiného, než strmý svah a pod ním, v hloubce asi dvou set metrů, začínal les. Nastartovala jsem svoje auto a rozjela se ke svahu. Asi jsem to viděla v nějakém filmu, sama bych na to zřejmě nepřišla. Vyřadila jsem na neutrál a těsně před tím, než se Favorit zhoupl přes okraj svahu, jsem z něj vyskočila. Slyšela jsem, jak při nárazu skřípe plech, ale to už jsem nasedala do Volva a uháněla pryč. Před chatou nezůstalo žádné auto, kterým by mě Honza mohl pronásledovat. Bude muset seběhnout dolů, do města, a tam si nějaký vůz půjčit od kamarádů. Měla jsem naději na zhruba hodinový náskok.
Nikolka se během jízdy proplakala až k neklidnému spánku a já si pomalu začínala uvědomovat, co se vlastně stalo. Nevím, jak se mi znovu podařilo bez nehody dojet až na okraj Prahy. Tam jsem zastavila u jakéhosi motorestu a dobrou půlhodinu jsem seděla s hlavou opřenou o volant a sbírala jsem síly a motivaci k další existenci. Odněkud z podvědomí se mi drala na povrch myšlenka na spánek. Nikolka i já jsme potřebovaly odpočinek.
Recepční si mě nedůvěřivě prohlížela. Rozcuchaná ženská, která má v náručí uplakané děcko pyžamku, skutečně moc důvěry nevzbuzuje. Na nic se ale nevyptávala a já jí byla vděčná. V malém, ne právě útulném pokojíčku, jsem nejprve uložila Nikolku a pak jsem sama padla na postel. Chvíli jsem bojovala s myšlenkou na sprchu, ale únava zvítězila. Na prahu mezi bděním a spánkem mě napadlo, že už nás Honza asi pronásleduje. A že se budu muset co nevidět zbavit Volva.
Vzbudilo mě sluníčko. Dralo se do pokoje přes špinavé záclony a slibovalo krásný letní den. Nikolka ze spánku pravidelně oddychovala, a tak jsem si v klidu dopřála horkou sprchu. Připadala jsem si jako po opici. Bolelo mě celé tělo, jen mozek byl otupělý a pomalý. Zabalená do ručníku jsem usedla na postel a pozorovala jsem svoje vlastní chvějící se ruce a nohy. Cítila jsem, jak moje tělo protíná nesnesitelně napjatá struna, která se chystá každou chvíli prasknout. Pak se mi zvedl žaludek a v příští vteřině jsem klečela na otlučených dlaždičkách koupelny a zvracela do záchodové mísy. Chtělo se mi křičet, ale když jsem otevřela ústa, nevyšel ani vzdech. Strčila jsem hlavu pod ledovou sprchu, abych zahnala vzdouvající se vlnu hysterie.
Vzpomněla jsem si na skříňku s doklady. Vyndala jsem ji z tašky a položila ji na postel. Klíček od ní nosil Honza na krku, takže bylo zbytečné prohledávat klíče, které jsem sebrala z věšáku. Byla bytelná, z kvalitního dřeva. Chvíli jsem zkoumala masivní zámek a bylo mi jasné, že holýma rukama ji neotevřu. Hodila jsem na sebe sukni a svetřík a vyběhla jsem k autu pro nářadí. Chvíli na to už jsem šroubovákem páčila víko skříňky. Uvnitř čekalo překvapení.
Věděla jsem, že Honza nepřiznává všechny svoje zisky. Věděla jsem i to, že nedůvěřuje bankám a hotovost mívá doma. Vymýšlel různé skrýše a čas od času je měnil. A koneckonců jsem věděla i to, že obvykle disponuje poměrně slušnými částkami v hotovosti. Ale že najdu na dně skříňky, pod rodnými listy, oddacím listem, pasy a dalšími doklady půl milionu českých korun, to mi doslova vyrazilo dech. Napjatá struna ve mně praskla, já se sesunula na kolena vedle postele a brečela jsem a brečela. Kdyby se Nikolka neprobudila, asi bych tam ještě pořád ronila slzy do pětitisícovek.