Někdy si melodie prostře šat
z borové kůry. A hladká cítí
řezbářovy ruce. Jindy vsítí
mlčenlivost ryb z ulovených ztrát.
Někdy si melodie zavíří,
jako pěna ve splavu, zahučí,
ubere, zavře se v obruči.
A květy stromů prorostou mříží.
Někdy se melodie převleče,
škádlivě napovídá: star, star, star.
A překvapená voda loupí žár.
Pokaždé vyslovuje - člověče?

(jakoby píseň něžnou zpívala)
Ej Lásko, Lásko, copak jsi stálá?