Když mě poprvé vedl lesem cestou mezi jehličnany, držel mě pevně za ruku, abych mu neupadl přes nějaký kámen na cestě a neumazal se mu. Možná byl veden i obavou, že bych si při tom také mohl odřít koleno a u toho bych zcela jistě dost hlasitě vřískal. Představa, že by mi ho pak musel dlouze foukat a obkládat rozžvýkaným jitrocelem ho dost děsila. Zároveň bych přitom zřejmě vyplašil zvěř na kilometry daleko a ta by se po mnoho let do okolních lesů nevrátila. S hajným Vitáskem byl zadobře a zadělávat si u něj na malér, to neměl zrovna v úmyslu. Proto si mě pozorně jistil a já vedle něj poskakoval jako malý kozlík. On byl na mě dědeček vůbec opatrnej, tedy až na jednu zimní epizodu.
   Tehdy jsme se s hurónským řevem spustili ze svahu k potoku na „rohatých“ sáních, a dole nás pak přešel smích, když jsme se po mírném skoku přes zmrzlou hroudu vyklopili nevídaným způsobem a já mu pokračoval v krasojízdě po tvrdém sněhu rovnou do potoka. Tam mě naštěstí uchmátl na poslední chvíli a tak nemusel mamince vysvětlovat, proč ze mě chtěl v únoru udělat plaváčka. Od té doby si se mnou dával pozor a sledoval kdejaké, byť nepatrné, uprdnutí.
   Teď mi vyprávěl o ptácích v korunách stromů, o zvířátkách, co žijí okolo, o houbách, jimž se v ranní rose lesknou kloboučky v mechu. Ukazoval mi rostliny, přiřazoval k nim i latinská jména a dával mi ochutnat šťavel, abych věděl, co prý nejvíc chutná takovým malým zajíčkům jako jsem já. Byl taková malá chodící encyklopedie a já ho poslouchal s obdivem a bezmezně mu všechno věřil. Nakukovali jsme do dutin stromů a poslouchali kukačku, kolik nám ještě nakuká let. Dědeček se mnou počítal:…“1, 2, 3, 4, 5… moc!“ a pak se tomu smál. Když jsem to po něm opakoval, zdvihl mě do náruče a říkal, že jsem pěknej rampelník. Nevěděl jsem co to je, ale bylo to roztomilý a tak jsem se taky smál a přišlo mi to boží. Taky mi vyprávěl o skřítcích, kteří zde v okolí žijí a starají se o les. Musím prý být ale velmi potichu, našlapovat jemně a nehulákat jak splašenej tur. Pak je jisto jistě jednou někde spatřím. Vyvalil jsem na něj oči a od té doby v lese mluvil jen tiše a chvílemi i šeptal. Přiznám se, že to mezi jehličím dělám dodnes. Co kdyby šel náhodou nějakej okolo a já bych ho propásl. I když… dneska už moc dobře vím, že jsou hodně vzácný.
   Když jsem se dědečka tichým hláskem zeptal, zda už nějakého skřítka viděl, suverénně řekl, že ano, ale že je to prý veliká vzácnost. Často prý takový skřítek chodí kousek za ním a hlídá, aby se mu něco nestalo. Není však vidět, protože se člověku ukáží, jen když oni sami chtějí a to oni zrovna moc nechtějí. Když si ale nedají pozor, jsou kolikrát slyšet, pokud šlápnou na nějakou malou větvičku nebo na suché jehličí. A v tom měl naprostou pravdu. Větviček po lese praskalo hodně, ale ať jsem koukal, jak jsem koukal a že jsem tenkrát viděl moc dobře, žádného skřítka jsem nikdy nespatřil. Dědeček mi také prozradil, že jim za tu jejich ochranu vždycky něco dobrého donese. Ukázal mi, že nosí po kapsách malé kulaté sušenky a ty občas položí na nějaký pařez jako poděkování. Oni si ji prý vždycky najdou a moc si na ní pochutnají. Dal mi jednu ochutnat. Byla opravdu moc dobrá. Postupně mi je dal cestou skoro všechny, až na jednu. Tu schoval do kapsy a pak mě překvapil otázkou, která změnila celý můj dosavadní život.
   „Chceš je vidět?“
   Málem jsem zařval nadšením, ale on to vytušil a dal si prst před pusu…pssst. Tiše jsem kýval hlavou jak figurka psa za oknem zbrusu nového Trabantu.
   „Pojď, já ti ukážu, kde bydlí.“
   Vzrušením jsem téměř omdlel a tak mně tisknul ruku o něco silněji, neboť se mu opět před očima mihla představa rozžvýkaného jitrocele. Šli jsme lesní cestou dál do lesa a důmyslně se vyhýbali kamenům. Kousek od nás se cesta stáčela mírně doprava a pak to přišlo!
   Vedle cesty byl takový zvláštní zatravněný plácek a tam uprostřed ležel kámen, který připomínal svým tvarem malou chaloupku se šikmou střechou. I malý komínek byl na té stříšce. Dokonce měl jakýsi „přístavek“, kde prý mají tajný vchod. Když se malý človíček, jako já, pořádně podíval, spatřil v kameni z boku dvě malé prohlubně, které vypadaly jako malá okénka. Měl jsem oči tak vytřeštěný a fantazie tolik pracovala, že bych přísahal, že se něco mihlo za rohem. Dědeček pak opatrně zaťukal na „střechu“ a pozdravil.
   „Dobrý den skřítkové. Rád bych vám představil svého vnoučka. Přál bych si, abyste ho také ochraňovali, až bude kolem vás pobíhat lesem. Tady jsem vám za to přinesl něco dobrého.“
   Položil vedle domku kolečko vanilkové sušenky a tiše naklonil hlavu a poslouchal. Nic.
   „Asi nejsou doma. Oni pořád někde lítají po lese. Až přijdou, tak si ji vezmou. Taky jim totiž moc chutnaj.“
   Pohladili jsme „chaloupku“ a sešli jsme z cesty do lesa a děda mi vyprávěl, že takových chaloupek je po lese několik, ale jsou moc šikovně schované. Les je totiž velký a naši skřítci by na všechno sami nestačili. Seznamoval mě s místy, která jsem pak hojně navštěvoval při svých častých toulkách mezi vzrostlými stromy. Ukazoval mi, kam chodí na houby, kde rostou křemenáče a kudy prolézá, když chce hříbky. Prozradil mi místa, kde se modrají ty největší borůvky, kde teče potůček, ke kterému chodí srnky pít.
   Upozornil mne i na pramínek křišťálové vody, kdybych se někdy potřeboval napít. Vyvěral tence z malé skalky, takovým malým obloučkem dopadal do maličké tůňky a rozstřikoval kapičky vody po okolí. Na zaraženém klacku tam byl zavěšen otřískaný plecháček, z kterého se člověk mohl pohodlně napít. Nic proti němu, ale já stejně používal raději své malé dlaně.
   „Slyšel jsem,“ šťouchl do mě spiklenecky, „že za horkých letních dnů se sem prý skřítci chodí koupat.“
   No to bylo něco na mě. Už jsem si představoval, jak na mechu leží malinká košilka, malé kalhoty a malé botičky. Možná i čepička by se mohla povalovat u sasanky. V duchu jsem viděl skřítky jak v tůňce plavou kraul i znak, skotačí, potápí se a tenounce u toho švitoří. Mnohokrát jsem se pak plížil opatrně mechem, abych nějakého uviděl. Kuk! Nic… jen pramínek crčel spokojeně na hladinu. Ačkoliv jsem nikdy žádného nespatřil, často jsem je za sebou opravdu slyšel křupnutí, právě když si nedali pozor a přelomili onu pověstnou větvičku.
   Při zpáteční cestě u kamenné chaloupky už sušenka neležela. Vzali si ji jistě domů a teď nás nenápadně pozorovali za svými okýnky. To mohu odpřísáhnout. Na mou duši, na psí uši….
   Touhle cestou jsem pak nesčetněkrát kráčel sám nebo s ovcemi a vždycky jsem pro skřítky měl nějaký pamlsek, abych jim poděkoval za ochranu, stejně jak to dělával děda. Většinou si pamlsek vzali. Jen jednou, když jsem jim utrhnul z letní jabloně kulaté jablíčko a položil jim ho na střechu, sežrala ho při zpáteční cestě Miluška. To jsem jí pak ošklivě vynadal a použil všechna škaredá slova, která jsem tenkrát znal. No, pravda, nebylo jich tenkrát mnoho. Myslím, že „jsi blbá“, bylo asi to nejostřejší, co ze mě vypadlo.
   A ona se po mně překvapeně otočila a koukala, jako by říkala: „To nebylo pro mě?"