Řeknu to takhle - první část - to je Helen, jakou znám ( a jaká mě, promiň, nemůže překvapit). Ta druhá část - to je Helen, která ze sebe (jak říkáš, doslova lopotěním) dostává věci, jenž čtenář nezapomene ani poté, co vypnul počítač. Já osobně mám zkušenost, že to, co ze sebe musím pracně dolovat, bývá nakonec to nejlepší možné. Ale možná jde jen o to nespokojit se pouze s tím, co člověku jen tak prolítne hlavou, ale hledat.

Drobnou poznámku bych přesto měla - šetřit s umísťováním sloves a přívlastků na konci řádku. Vím, že někdy to text opravdu vyžaduje, ale tady - tedy podle mě - ne. Takže mám radši můry hledající nektar...vítr pohrává si s vlasy...pro mě to plyne přirozeněji.

Ach, Tesso, jsem tolik překvapená tvým přijetím textu, nesmírně mě těší! Já v něm příliš poezii nevidím, obzvláště když vím, co právě druhá část mě stála úsilí a doslova lopotění  - teď nevím, jestli jsem si slovo nevymyslela. Sázela jsem více na první část... Mám radost.

Děkuji, hezký den.

Tohle je opravdu zajímavý text.

V první části jako by sis  dodávala odvahy tím, že stavíš na popisu (přiznejme si, že pro apokalypsu- - tak to chápu já - by se dalo takových až najít tisíce), aby ses ve druhé části rozmáchla k opravdové poezii. A to bez ohledu na fakt, že jsi svůj text zařadila do Úvah. Já úvahu nevidím, já vidím poetické ztvárnění jedné z možných variant budoucnosti ( a pro svůj šuplík si s dovolením schovávám tu druhou část).