I mě zarazilo, že ten okamžik je popsán z počátku velice věcně, bez odkazu na to, kým ti prababička byla, a v závěru se soustředí spíše na vlastní utrpení, které ti pohled na odcházející blízkou osobu skýtá. Vím, je to v onom okamžiku to první, co člověka zaplaví, člověk nejprve bere ztrátu sobecky a až s odstupem času hlouběji přemýšlí o pocitech druhých. Autentičnost se tomu nedá upřít, přesto to na mě působí jaksi chladně (nenacházím tam hlubší emoci).

ten okamžik jsi podle mne zachytila poměrně dobře - tak jako když se člověk moc snaží udržet slzy 

 

ale taky souhlasím s Tessou, že by tomuhle okamžiku mělo něco předcházet,  popis nějakého hezkého okamžiku s babičkou, popis toho jak vypadala a jaká byla v nejlepších vzpomínkách nebo aspoň v jediné.. nemuselo by to být extra dlouhé - a od toho pak přechod k tomu: Je to ona by byl výraznější

chápu že tobě šlo spíš o tvoje pocity z jednoho okamžiku- ale dáváš to číst jako "literaturu", takže by to neměl být jen tvůj osobní záznam, ale něco co promluví ke čtenáři jako takovému

taky se tam nehodí to velké T, to je záležitost psaní dopisů - hlavně v přímé řeči je úplně zbytečné protože slyšet není

Marcone: Děkuji i za Tvé vyjádření. Ke Tvému dotazu, ano dotkla jsem se jí, možná to z textu není tolik znát, ale popisovala jsem její odchod, její umírání a smrt a to se odehrávalo v nemocnici.

respect Tesso, dle mě ale, by se to v pohnutí mysli nedalo napsat takhle, takže ten odstup tam je. Ale ne citově, což se dá pochopit.

 

KArolína : A fatk jsi se jí dotkla ? Promiň, to není osobní, ale neznám nikoho, kdo by se na pohřbu dotýkal zesnulého.

Ad text : Poslední odstavec ... Snad, podle mě pokud by začal  " kdyby otevřela blankytně modré oči, ale přesto nepoznala ..."

Já vím, je to hrozně těžký, když odejde milovaný člověk. Reagoval jsem na text a technikuAsi bych byl přímnější a asi i naštvanější na svět a na to, jak to funguje. Ne na obsah. Snad jsem tě nenasr....

Děkuji za komentář. Pokud mohu odpověďět co pro mě prababička znamenala, řekla bych asi to, že pro mě byla vzorem, hodně toho zažila, nar. 1918, spoustu věcí mě naučila. Tím že pracuji ve zdravotnictví, setkávám se s geriatrickými pacienty a několikrát denně si na prababičku vzpomenu. Vaše poznámka k použití minulého času za přímou řečí je určitě na místě, vůbec jsem si toho nevšimla :)

Myslím, žes ten okamžik zachytila poměrně přesně, uvážím-li, kolik ti bylo, kdyžs to psala.

Kdybych ale tvůj věk neznala a posuzovala striktně jenom text, musela bych říci, že navzdory použitým "slzám, utrpení, bolesti...atd." na mě celek působí pouze popisně a malinko odtažitě. Řádek s přímou řečí pak neznámo proč přeskakuje z původně použitého přítomného času do minulého.

Tak mě napadá - tři roky,které uplynuly, dávají možnost mírného odstupu od oné události. Mě by spíš docela zajímalo, co pro tebe prababička znamenala, čím pro tebe byla a zážitek s jejím odchodem by se mi zdál logickým vyústěním takového textu. Pak bych mohla - jako čtenář tvého díla - s tebou sdílet šok a bolest...takto čtu jenom popis, byť autenticky podaný.